můj pes zemřel.
pohřbil jsem ho na zahradě
vedle zrezivělého starého stroje.
jednoho dne jsem se k němu připojím přímo tady,
ale teď je pryč s jeho střapatou srst,
jeho špatné chování a jeho studený nos,
a já jsem materialista, který nikdy věřil,
v každém slíbil nebe na obloze
pro každou lidskou bytost,
věřím, že v nebi nebudu nikdy vstoupit.
Ano, Věřím v nebe pro všechny dogdom
kde můj pes čeká na můj příjezd
mává svým fanouškovským ocasem v přátelství.
Ai, nebudu mluvit o smutku tady na Zemi,
o ztrátě společníka
který nikdy nebyl servilní.
Jeho přátelství pro mě, jako dikobraz
srážkové svou autoritu,
bylo přátelství hvězda, rezervovaný,
s více intimity, než bylo požadováno,
bez přehánění:
nikdy vyšplhal po celém mém oblečení
náplň do mě jeho vlasy nebo jeho mange,
nikdy třel proti mé koleno
jako ostatní psi posedlá sexem.
Ne, můj pes zvyklý dívat se na mě,
věnovat mi pozornost musím,
potřebnou pozornost
, aby se zbytečně člověk jako já pochopit,
to, že je pes, že on byl ztrácet čas,
ale s těma očima tak mnohem čistší, než ty moje,
že by dál díval se na mě
s pohledem, že vyhrazena pro mě samotného,
všechny jeho sladké a shaggy život,
vždy poblíž mě, nikdy mě trápí,
a žádat nic.
Ai, kolikrát jsem záviděl jeho ocas
jak jsme šli spolu na břehu moře
v osamělých zimních Isla Negra,
kde zimující ptáci na nebi,
a můj chlupatý pes byl na lyžích
plné napětí na moře v pohybu:
moje putování psa, čichání pryč,
s jeho zlatý ocas držel vysoko,
tváří v tvář s ocean spray.
radostné, radostné, radostné,
protože jen psi vědí, jak být šťastní
pouze s autonomií
jejich nestydatého ducha.
Pro mého psa, který uhynul, nejsou žádné loučení,
a my si teď a nikdy nelžeme.
takže teď je pryč a já ho pohřbil,
a to je vše, co k tomu je.
přeložil ze španělštiny Alfred Yankauer